Kdybych byl postaven před úkol vybrat právě jednoho umělce, který by reprezentoval moji generaci narozenou uprostřed sedmdesátých let, nepochybně bych nakonec zvolil Josefa Bolfa. Generace baby boomu, panelových sídlišť, víkendových chalup a chat, černobílé televize a Škody 120 L, která v pozdní pubertě prožila sociální a kulturní převrat, bezpečně identi kuje fragmenty panelákových „ne-míst“, v nichž jsou lokalizovány scenérie Bolfových obrazů. Poznává juvenilní postavy, chce se mi napsat hrdiny, kteří v nich statují. Je to tak trochu její kolektivní autoportrét. Do jedné třídy tehdy chodilo zpravidla hodně přes třicet spolužáků. Dnes je jim čtyřicet a víc. Mají toho společného víc, než by si byli ochotni připustit. Neprozkoumanou ikonogra i vzpomínek. Neveri kované archetypy traumat. Snad proto je pro někoho tak těžké odtrhnout se od Bolfových onirických konstelací pointovaných rekvizitami něžného, ale o to víc bolestivého násilí (snad trochu dálněvýchodního), které ladí s reálným modernismem sídlištní architektury. Obrazy mají přetížený ekosystém narace, který hrozí implozí, katastrofou, kataklyzmatem.

Josef Bolf se od konce devadesátých let pohyboval na trajektorii od kresby k malbě. Každý postup, posílení malířské složky, byl náročný také pro publikum, které nerado pozorovalo opouštění „ikonického“ stylu předchozího stadia. V současné chvíli, a výstava v GAVU je toho důkazem, nastal moment určité revize, rekapitulace a dekompozice minulých dvou dekád. Médiem tohoto procesu se stala obrazně koláž, rozřezávání a skládání, postprodukce. Dominantní je celek, ale stejně důležitá je veri kace každé části, každého posunu, každé perspektivy. Tento proces výstava překrývá a vychyluje, hledání se dá zaměnit za vyšetřování, prostředí ateliéru za aluzi postkatastro cké krimi. Pocit, jako když po zhlédnutí dvou epizod seriálu nechápete, na co a proč se koukáte, ale okamžitě si pustíte další díl.

Ondřej Chrobák