Hunt Kastner s potěšením představuje samostatnou výstavu Josefa Bolfa nazvanou Těžká planeta, která předkládá sérii nových prací včetně animovaného filmu, maleb, kreseb a koláží. Bolf jako chlapec miloval sci-fi antologii „Těžká planeta“ a nedávno stejně pojmenoval svůj autobiografický text, který následně rozvinul do krátkého animovaného filmu (10 minut 32 vteřin) téhož názvu. V této nové řadě prací se Bolf vrací na sídliště 80. let 20. století, k vlastním únikům a úzkostem. Vypráví o věcech, které nemůže ovlivnit, ale které se samy od sebe stále vrací. Dnes však více než kdy dříve připouštíme fakt, že setkání s Bolfovým uměním je vždy setkáním s výňatkem z jediného vyprávění. Kostýmy se mění, ale herci zůstávají stejní. Pochodují kupředu, avšak v kruhu; pod nohama mají lepkavý asfalt, nad hlavami hvězdnaté nebe.

– Čím je Josef Bolt, když ne vypravěčem? A ani ne tak proto, že vždy čas od času vytvoří krátký film, napíše komiks nebo povídku nebo vypomůže nějakému spisovateli s jeho dystopickou novelou. Veškeré Bolfovy umělecké snahy se v podstatě odvíjejí v rámci neviditelné sféry vyprávění.
– Dvěma extrémy Bolfova narativního přístupu jsou civilismus a fantazie. V každé fázi svého uměleckého vývoje se nacházel na rozdílném bodě spojnice mezi těmito dvěma protichůdnými póly.
– V podstatě jde vždycky o tentýž příběh. V jeho centru leží osamělost, existenciální úzkost, trauma, pokusy o únik… Jeho fantastická zoologie před časem ustoupila do pozadí a herci jeho příběhů se převlékli do běžných oděvů. To však nemusí nezbytně odrážet, co se jim odehrává v hlavách.
– Autobiografičnost. Co o ní říct? Pro Josefa Bolfa je to naprosto zásadní prvek. Vzpomínky a sebereflexe. Neměli bychom snad chápat Bolfovo umění jako vizuální deník, bez ohledu na to, jak často není objektivní, nýbrž imaginativní? Jeho vyprávění je přístupné fikci, ale tím či oním způsobem se vždy sbíhá u jeho Já.
– Někdy vyvolával dojem, jako by vypovídal o univerzálních pocitech a zkušenostech. Časem čím dál častěji naznačoval, že tento dojem je pravdivý pouze tam, kde vypovídá sám o sobě.
– Kdyby Josef Bolf nestrávil část života na sídlišti prefabrikovaných panelových domů, snad by se nebyl stal apoštolem mýtu panelákové generace o sobě samé. Ale on tam žil. Souvislost mezi jeho uměním a životem je proto významná nejen pro něj, ale i pro jeho obecenstvo. Je reciproční.
– Bolf využívá prostředí (konkrétně situace) a vizuální nástroje v první řadě k vyvolání emočních stavů. Mohou to být stavy nevolnosti, deprese, melancholie, patosu, bolesti, úžasu a posvátné hrůzy, ale také pocit harmonie a uspokojení ze skutečnosti, že někdo zkonstruoval význam a příběh z našich vlastních zkušeností.

– Fakt, že Bolf nachází inspiraci v literatuře, se odráží již v názvu výstavy, jenž pochází z českého názvu vědecko-fantastické antologie sestavené Isaacem Asimovem (v angličtině vyšla pod názvem Where Do We Go from Here?), i v použití výňatku z povídky Larryho Nivena „Neutronová hvězda“ na konci jeho vlastní autobiografické prózy.
– Tento autobiografický text tvoří základ pro animovaný film pojmenovaný stejně jako výstava, Těžká planeta. Malby a kresby vznikly buďto ve spojitosti s filmem, nebo, mohli bychom říct, v dosahu jeho gravitačního pole.
–  Design této výstavy je výsledkem intenzivní spolupráce mezi Bolfem, umělcem Tomášem Džadoněm a kurátorem Jiřím Ptáčkem. Animovaný film vznikl ve spolupráci s Bohdanem Duškem (animace & editace), Freddym Ruppertem (hudba) a Johanou Švarcovou (editace zvuku).
– Více než kdy dřív je cílem výstavy nabídnout setkání s Bolfovým uměním jakožto výše specifikovaným segmentem vyprávění.
 
Jiří Ptáček