O výstavě Tušení stínu jsme s Josefem Bolfem uvažovali několik let. Samotný název vznikl ale až pár měsíců před otevřením a je odkazem na stejnojmennou knihu Ludvíka Součka. Kniha byla součástí nedokončené triologie Tušení. V sedmdesátých letech minulého století šlo o jeden z mála titulů, které byly na téma záhad a nevysvětlitelných skutečností v tehdejším Československu dostupné. Podobně jako kniha francouzských autorů Pauwelse a Bergiera Jitro kouzelníků, jejíž český překlad vyšel již roku 1969, se Tušení stínu záhy stalo kultovním a nedostupným textem. Pro Bolfa to byl v dospívání důležitý titul, a vlastně je pro něj významný do současnosti. Naším záměrem nebylo pro Národní galerii Praha připravit nějakou soubornou přehlídku či retrospektivu, k čemuž by místo konání možná vybízelo, ale chtěli jsme koncipovat tematicky jasně definovanou výstavu, která představí především tvorbu posledních let. To je ostatně typické i pro ostatní výstavní projekty Josefa Bolfa. O konkrétních výstavách vždy soustředěně přemýšlí, někdy i odkládá termíny, když si není absolutně jistý, že nastala ta správná doba, kdy je opět co říct.

Prostory ochozu 1. patra Veletržního paláce nejsou pro vystavování malby ideální, jsou poměrně členité a přílišná vestavba panelů často jen podporuje určitou stísněnost a uzavřenost. To je samozřejmě v některých případech výstavně vhodné, my jsme však záhy takovou variantu zamítly. Chtěli jsme s prostorem pracovat jinak, delikátněji, chtěli jsme, aby samotná architektonická část přímo obsahově reflektovala vystavovaná díla. Chtěli jsme vytvořit prostor, který nebude tak jasně definovaný, v některých částech expozice jsme se dokonce rozhodli otevřít pohled ven z paláce. Josef Bolf navrhl oslovit jako architekta výstavy Tomáše Svobodu, který jeho práce dlouhodobě zná a jsou si blízcí i lidsky, což je pro odpovídající umělecké a tvůrčí reflexe zcela nezbytné.

Základ výstavy tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku či roku a půl. Představují kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Bolf věnoval již dříve a kterých se nikdy zcela nevzdal. V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, představená na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní. Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i starší témata, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsme se rozhodli do souboru vystavených děl zařadit i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů. Kompoziční propracovanost a vztahová složitost současných děl nás přivedla i rozhodnutí včlenit do výstavy i dva z Bolfových krátkometrážních filmů, stejně jako zvukovou instalaci. Jiný způsob „vyprávění“, používaný hudbou či filmovým jazykem, dobře ukazuje rozkročenost současných Bolfových obrazů a do samotné výstavy vnáší určitý rytmus, na některých místech naopak náhodu a disharmonii.

Místo, kde budou obrazy vystaveny, může často inspirovat k řešení specifických otázek tvorby, tedy jak formy, tak obsahu. Není ani výjimkou, když Josef Bolf pokresluje či pomalovává samotné výstavní prostory. Také na ochozu prvního patra Veletržního paláce vzniklo jedno nové dílo, site specific kresba na panelu, umístěném v respiriu, tedy v prostoru společném s probíhající výstavou sochaře Alberta Giacomettiho. Takové spojení samo o sobě otevírá poměrně zajímavé otázky. Bolfova zrcadlová stěna je orientována do prostoru Malé dvorany a vlastně odráží a zmnožuje hlavní výstavu na ochoze. Dotváří tak celkový pocit propojenosti a vzájemné interakce, prolínání různých prostorů a obrazových vjemů, odkrývá další možnosti jejich vnímání.

Otto M. Urban