Death Is Not the End?
„...všechno popsané je všemu opačné..."
(Josef Bolf)
Strohost objektivních faktů ruší existenci přízraků. Jako by pojmenované jednoznačností zapouzdřovalo stávající v pasivitě totality. Nesoudržnost a neurčitost nenaprogramované výzvy jsou základem díla, jež se snaží uniknout logickému sevření kategorických členění. Ve snaze vyhnout se definicím subjektivní manýry nabízí nekonečnost smyslů. Nejedná se o existenciální propastnost osobní nezainteresovanosti, je to jen sekvenci podobná zkratka – pole komiksového příběhu, záběr z filmu, pauza počítačové hry – nezávislá na důsledcích dalšího rozšiřování – emoční impuls. Ocitáme se v roli svědků událostí vytržených z kontextu možného příběhu, jehož existenci pouze předpokládáme, vedeni strohostí formálních znaků přisuzovaných dramatickému patosu lineárně stylizovaných skečí komiksových scén. Úspornost gesta, stylizace figur ve znaky, až nepřístojný poklid dramaticky sytých scén jsou rysy děl, která se plně rozvíjí teprve mimo dosah statického pole obrazu.
(Josef Bolf)
Strohost objektivních faktů ruší existenci přízraků. Jako by pojmenované jednoznačností zapouzdřovalo stávající v pasivitě totality. Nesoudržnost a neurčitost nenaprogramované výzvy jsou základem díla, jež se snaží uniknout logickému sevření kategorických členění. Ve snaze vyhnout se definicím subjektivní manýry nabízí nekonečnost smyslů. Nejedná se o existenciální propastnost osobní nezainteresovanosti, je to jen sekvenci podobná zkratka – pole komiksového příběhu, záběr z filmu, pauza počítačové hry – nezávislá na důsledcích dalšího rozšiřování – emoční impuls. Ocitáme se v roli svědků událostí vytržených z kontextu možného příběhu, jehož existenci pouze předpokládáme, vedeni strohostí formálních znaků přisuzovaných dramatickému patosu lineárně stylizovaných skečí komiksových scén. Úspornost gesta, stylizace figur ve znaky, až nepřístojný poklid dramaticky sytých scén jsou rysy děl, která se plně rozvíjí teprve mimo dosah statického pole obrazu.
Žádané zobrazení vyvstane, teprve plujeme-li výsostnými vodami imaginace doprovázeni předem nedeterminovaným konvojem imaginárních emocí, v reakci na danou situaci. Netečnost autora vůči jednoznačnému odhalení intence, kladení důrazu na osobní divákův postoj tak zrovnopravňuje tvorbu s nacházením. Dílo pozbývá schopnosti jednoznačného vyslovení, rozprostírá své perutě nad hranicí, aby znovu svobodně vzlétlo z prachu v nekonečné řadě znovu vytvoření, určeno diváky ve shodě s jejich očekáváním. Jedna věta z autorova komiksu je patrně nejpřesnější formulací instalace – kolážových shluků kreseb, maleb a zpěvu: „(...) tohle všechno je jedno veliké jedno“. Četnost alternativních médií instalací popírané psalmodie rozestírá vztažnosti podmínění. Řazení téhož v drobných posunech tautologického násobení neřízené gradace dává svobodný prostor divákovi, jenž je tu hlavní postavou. Rozvolněním, rušením svíravých hranic vzniká prostor, jímž se dá propadnout jinam, proniknout skrz.
„… to potom jen přízraky jsou skutečné…”
Yvona Ferencová
„… to potom jen přízraky jsou skutečné…”
Yvona Ferencová
Cena Jindřicha Chalupeckého, Finále 2005