Pomocí nového média a techniky Bolf dále rozpracoval pro něj charakteristická témata bezmocnosti a zranitelnosti, destrukce a sebedestrukce, lásky a smrti. Jeho dílo je inspirováno divokou směsicí komiksu, kreslených filmů, animovaných filmů, graffiti, street artu, automatického psaní, gotických hororových filmů, sci-fi, počítačových her a hlavně toho, jak funguje mysl - vědomí i podvědomí. Ve svém novém díle Bolf zkoumá různé způsoby, jakými vnímáme všední skutečnost, a jak je u něj zvykem, jde o pohled zvnitřku ven.

Bolf se nechává inspirovat hodinami výtvarné výchovy, když voskovkami a pigmenty nanáší na různě veliká plátna a papíry barvu pozadí, kterou pak přemalovává inkoustem a na tomto černém pozadí vyškrabává hřebíkem nebo žiletkou obrazy, které se tak stávají negativy. Bolf tuto techniku používal dříve v menších studiích, ale nikdy v tak velkém měřítku či na plátně. Po intenzivním období posledních 6 měsíců, naplněném malířskou prací, kdy se umělcova díla objevila na dvou významných výstavách (Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně na konci loňského roku, a sólová výstava Death is not the End? v Moravské galerii v Brně, kde je k vidění do 21. května), s radostí přijal možnost pracovat s novým médiem a technikou, zkoumat a experimentovat s jejich možnostmi i omezeními.

V této nové sérii děl se zdá, že Bolfovy smutné, často zraněné a plačící bytosti podobné karikaturám jsou odtažité a ztracené ve svých vlastních tajných světech, přičemž nechtějí či nemohou změnit to, co se kolem nich děje. Sterilní a všední prostředí plodí chaos a ničení - paneláky hoří bez povšimnutí, prázdná auta klidně stojí a čekají na děsivě prázdných ulicích, elektrické dráty rostou organicky ze zadních stran počítačů či přehrávacích věží, pevné stoly a židle zůstávají čisté a neobsazené, zatímco vše kolem divoce exploduje. Měkké růžové pastelové barvy jemných a složitých tahů ne nepodobných leptům se třpytí přes černý inkoust, přičemž obrazy naplňují skoro cizorodou nebo radioaktivní září. Bolfova práce je brutálně upřímná, dá se také říci, že se vrací ke kořeni všeho; je plná silných a příliš skutečných emocí a obav, často bolestných, které všichni až příliš dobře známe, ale jsme schopni je zvládnout a schovat pod tenoučkým obložením, kterému říkáme civilizované chování. Josef Bolf nemá zájem dělat to, co dělají všichni ostatní, nebojí se ani ztráty kontroly - neskrývá se před svými démony, ale čelí jim s hlavou vztyčenou, díky čemuž z každého pocitu a zkušenosti získává maximum.
 
Josef Bolf (nar. 1971 v Praze) studoval kresbu a malbu na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech J. Načeradského, V. Kokolia a V. Skrepla v letech 1990-1998, a také na Kongsthögskolan ve Stockholmu (1995) a Akademie der bildende Künst ve Stuttgartu (1996). Patří ke skupině nadějných a talentovaných mladých umělců, kteří absolvovali Akademii koncem 90. let minulého století, je členem umělecké skupiny Bezhlavý jezdec, ve které jsou i jeho spolužáci Jan Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk. Vystavoval již na mnoha místech světa a jeho díla jsou součástí několika veřejných sbírek v České republice (Nadace pro současné umění, Národní galerie v Praze a Wannieck Gallery v Brně), jakož i soukromých sbírek v České republice a v zahraničí.