V kresbách a malbách Josefa Bolfa z poslední dekády se stále vrací metafora labyrintu jako místa, kam hrdina vyprávění vstupuje, aby poznal sebe sama, byť přitom riskuje opak. Panelová sídliště nebo interiéry škol a nemocnic postavených v duchu socialistického modernismu představují ne-lidskou protiváhu subjektů, které jsou do nich vrženy. Strnulost architektury, zaklíněné někde mezi utopií a ruinou, se zdá předurčovat osudy postav, které často působí tak, jako by nevěděly, jak se do obrazu dostaly. Ani my nevíme jistě, co je přivedlo na scénu, možná to bylo pátrání po smyslu, po spřízněné duši, nebo jen snaha dostat se odněkud pryč. Pohyb je sice v malbě dočasně zastaven, v prostoru obrazu přesto zanechává neklid. Zůstává na rozostřeném okraji vědomí, podobně jako rýha v desce stolu, do které nevědomky opětovně zajíždíme nehtem, nebo jako bolavé místo na těle, jehož se stále znova dotýkáme, abychom se ujistili, že bolest ještě neodezněla.

Rozlehlé anonymní sídliště je přesnou a zároveň aktuální metaforou bloudění a bolestné individuace, tradičnějším obrazem labyrintu je pak v literární i obrazové tradici les. Pro oba tyto prostory je typická ztráta horizontu (cíle) jako něčeho zjevného. V lese horizont zůstává spíše tušený jako příslib, jako mihotavá hranice, kde koruny stromů přechází v nebe. Když kráčíme po úzké pěšině do kopce, představujeme si vrchol, který je vždy o něco dál, než by se zdálo. Je potřeba ještě jít… Co je pak ten prostor rozprostírající se mezi místem, kde jsme stáli před chvílí, a tím, co by snad mohl být cíl, jehož však stále nebylo dosaženo? Tušený horizont je najednou důležitější než místo, kde právě stojíme, je důležitější než prostor, kterým procházíme, a když se ohlédneme zpět, nepoznáváme nic – naše dočasná přítomnost krajinu nijak nepoznamenala… Les, ale také otevřená krajina jako místo, do něhož je zasazen děj, se v aktuálních malbách tvořících těžiště výstavy Nepatrný dosah povědomí, objevuje jako ne snad zcela nový, přesto však nezvykle silně akcentovaný motiv. Po sérii maleb z loňského a předloňského roku, v nichž s využitím postupů koláže, vrstvením motivů i materiálů směřoval ke stále komplexnější naraci, se Bolf v nových kompozicích omezuje velmi často na jediný silný motiv zasazený to krajiny ubíhající do iluzivní hloubky obrazu. Opakujícím prvkem je přitom rozhraní mezi uzavřeným a otevřeným krajinným prvkem. Protiváhou školních a nemocničních chodeb se v nových malbách stávají jeskyně či skalní pukliny, dutiny v zemi, které sice na jednu stranu v lidové imaginaci často představují místa sestupu do podsvětí, zároveň to ale vždy byly úkryty před nebezpečím a v mnoha ohledech místa, kde se lidé začali stávat tím, čím jsou dnes – druhem, který je nadále součástí přírody, ale zároveň je z ní tragicky vydělený.

Přes důraz, který Bolf v obrazech malovaných pro výstavu Nepatrný dosah povědomí klade na zobrazení krajiny, zůstává ve středu jeho zájmu lidská postava. Tu ovšem vidíme nápadně často právě (jen) jako postavu – jako něco (spíše než někoho), co někde je, co je někam postaveno v důsledku působení sil, jež radikálně přesahují kapacitu či dosah vědomí. Nejenže tyto síly nemohou být poznány v duchu pozitivistické vědy, ale jen stěží si je lze vůbec uvědomit. Zůstávají ve zšeřelé zóně povědomí – jsou příliš velké, rozlehlé nebo dynamické, nebo naopak téměř nehybné. Co když je gesto ohlížení se, jež se na obrazech Josefa Bolfa objevuje tak často, vyvoláváno tušením (hyper)objektů, které se zároveň vzpírají možnosti, aby byly poznány a zvnitřněny lidskou myslí? Mohli bychom pak Bolfovy malby začít vnímat mimo psychologizující rámec, který je k jejich čtení běžně užíván. Nepatrný dosah povědomí není něco, co si člověk uvědomí ve vztahu ke společnosti nebo kultuře. Je výsledkem pohybu směrem k hranicím všeho, co je na tomto světě (vždy ještě příliš) lidské.

Jan Zálešák