Film Težká planeta, který Josef Bolf animoval a poprvé vystavil v roce 2014, obsahuje pasáž tísnivého pádu temným prostorem snového vesmíru. Obdobně bychom mohli charakterizovat i Bolfovo umění jako celek. Jakkoliv se Bolf snaží všemožně držet madel všední skutečnosti, dříve nebo později ho strhne gravitace nekonečného prostoru fantastických představ a duševních úzkostí. Dějištěm jeho maleb, kreseb a koneckonců i zmíněného filmu je již dlouhé roky uniformní prostředí socialistických sídlišť s typickými kulisami panelových domů. A právě proto, že Bolf vždy vycházel z osobních zkušeností chlapce, který v takovém prostředí vyrůstal, stal se do jisté míry mluvčím generace X („Husákových dětí“), jejíž imaginace byla nezanedbatelnou měrou formována právě přesunem velké části populace do nových sídlištních aglomerací. 

Výstava Planeta, která neexistovala konfrontuje na jedné straně zmiňovaný film, prezentovaný jako nedávný přírůstek do sbírek GVUO, a obrazy vzniknuvší v jeho průběhu (a pro něj), s Bolfovými novými plátny na straně druhé. Zatímco „filmové obrazy“ jsou v rámci autorovy tvorby nezvykle nenarativními malbami sídlištního prostředí a neutěšených „vnitřností“ panelového domu, v nových obrazech ke slovu opět dostává halucinační poetika průniků vnějších a vnitřních realit. 

Po technické stránce vzato jsou tyto nové práce fúzí štětcového projevu a proškrábávání se vrstvami barevných nátěrů. Odděleně s nimi Bolf operoval již v minulosti. Teprve v poslední době ale objevuje možnosti jejich vzájemně se podporující syntézy. Výstava Planeta, která neexistovala tak ukazuje nejen na stabilní přítomnost některých motivických prvků, ale rovněž na hledání nových možností jejich výtvarné formulace a výrazového posunu. Výstavu pak autor doplní o koláž vytvořenou na místě z podkladů a skic k filmu Težká planeta.           

Jiří Ptáček