Malíř Josef Bolf vstoupil do širšího povědomí již záhy po absolvování pražské Akademie, tedy na konci 90. let minulého století. Byl tehdy jedním ze zakládajících členů vlivné umělecké skupiny Bezhlavý jezdec (1998 – 2002). V tomto uskupení se sešla sice různorodá, ale umělecky neobyčejně silná skupina tvůrců, kteří zásadním způsobem ovlivnili tvář českého výtvarného umění v prvním desetiletí nového milénia. Jakkoli dobře znali širší mezinárodní kontext, nikdy nekopírovali úspěšné zahraniční vzory, ale vytvářeli díla vycházející z vlastní nezastupitelné zkušenosti. Byla to také první generace umělců, kteří již nebyli ve své tvorbě přímo konfrontováni s politickými a cenzorskými zásahy předcházejících desetiletí. Spíše než s domácí tradicí se cítili přirozeně spojeni se zahraniční výtvarnou scénou. Přesto byla jejich životní zkušenost odlišná a svébytná, do značné míry ovlivněná a poznamenaná nehybnou šedivostí a hlubokou trapností tzv. normalizace 70. a 80. let.

Právě specifická situace Bolfova dospívání je často využívána, či dokonce zneužívána, pro interpretaci jeho obrazů. Odkazy k dětství a dospívání v kulisách nehostinných panelových sídlišť, interiéry odcizených škol a nemocnic k tomu sváděly a řadě recenzentů tak ulehčovaly interpretace Bolfových obrazů a kreseb. Jestliže se však Bolf s nepřátelskou realitou svého dětství a dospívání později vyrovnával, pak tak činil výsostně tvůrčím způsobem pečlivého a vnímavého pozorovatele: „Podle mne věci účinkují, pokud vycházejí z osobního vidění. Poté jsou srozumitelné v základních pocitech a vztazích. Naše přesná historická nebo místní zkušenost není tak důležitá, aby obraz promlouval. Přesto: popisuji na obrazech dětství svoje, a nikoli někoho jiného. Možná právě díky tomu věci mohou komunikovat.“ Ostatně dětství je tématem daleko přesahujícím jen subjektivně vnímanou zkušenost, ale je klíčovým a obecným symbolem vnitřní čistoty, citové přirozenosti bez přetvářky, zranitelnosti, stejně jako nejistoty, hledání a odkrývání.

Bolfovy nové malby jakoby ztrácejí dřívější osobní naléhavost, získávají naopak obecnější přesahy reflektující širší existenciální zkušenost. Co v jeho tvorbě nadále zůstává, či je dokonce umocněno, je pocit nejednoznačnosti a neznáma. Vedle motivů oken a dveří se v posledních letech objevuje i řada děl s nejrůznějšími vstupy a průchody. Jsou to jakási vše pohlcující černá zrcadla, brány pekelné, které ale mají reálný vzhled a často jsou i přímou reflexí skutečných míst. Snad nikdy se zatím Bolf vnitřně tak nepřiblížil středověké malbě. Na rozměrném plátně z roku 2012 s příznačným názvem Vchod je zobrazen existující vstup do jedné z pražských stanic metra. Obraz je jednoduše, téměř geometricky rozčleněn, středu horní části dominuje temná plocha, pod kterou se rozsvěcí vstup do podzemí. Vše je jakoby obrácené, cesta do neznáma, nitra země přináší svým světlem neznámou naději, kdežto reálný svět na povrchu se postupně halí do všeobjímající tmy. Postava mladíka stoupající po schodišti vzhůru přináší do tmy světlo, odvracející se hlavu, jenž se v hrůze odvrací od viděného, má ozářenou stylizovanou svatozáří, připomínající Odilona Redona či Gustava Moreaua. Tato vize je jakýmsi oltářním obrazem postapokalyptického světa, světa, kde vše je naruby.

Na obrazech z roku 2012 se objevuje pro Bolfa nová poloha vycházející nikoli z čistě osobní, ale obecnější mytologické tradice. V několika dílech se přímo výtvarně vyrovnává s velkým tématem evropského romantismu, se snovou férií Sen noci svatojánské Williama Shakespeara. Vrací se tak nejen k Williamu Blakovi, ale především k jeho stejně záhadnému vrstevníkovi Henrimu Fusselimu, z jehož obrazů cituje některé motivy. Odkazy zde nalézáme i k loutkovému zpracování Jiřího Trnky. Obrazy z této sérii mají od předchozích maleb i odlišnou barevnost, paleta je bohatší, objevují se zde opět zeleně, které Bolf v předcházejících letech téměř opustil. Barevně příbuzný, byť tematicky odlišný je i další obraz z roku 2012 Koně. V kontextu celého Bolfova díla je to zcela neobvyklé dílo, představující překvapivě idylickou až harmonickou scénu z jakéhosi pomyslného ráje. Jakoby se zde autor pomyslně vyrovnával i s pozdními obrazy Paula Gauguina. Zdali se jedná o tvůrčí vykročení jiným, novým směrem, či o výjimku, je předčasné spekulovat, odstup je příliš malý. Přesto i tento obraz významově spadá do celku Bolfova nového díla, když posunuje a aktualizuje dřívější motiv vlka. Je zde patrný posun k formovému i tematickému syntetizmu, který směřuje i k nové významovosti.

Do reálných scén se postupně a nenápadně vkrádají překvapivé, až snové detaily. Na obraze Schodiště se na architektonicky strohém mezaninu školního schodiště objevuje jakási bájná rytířská zbroj, která je potřísněna krví. Ze stínu nad schodištěm vyrůstá obrys postavy, vzdáleně připomínající slavnou sochu Myslitele od Augusta Rodina. Množením odkazů a významů zde Bolf otevírá otázku času, respektive mnoha časů, jejich prolínání, vracení se v čase stejně jako extatické vidiny. Stále blíže se tak dostává k těm nejzákladnějším tématům dějin umění. Bohatší barevnost nových obrazů rozeznívá i širší spektrum pomyslných tónů a harmonií, z intimních sonát se vyvíjejí chmurné symfonie či spíše dramatické opery. Z obrazů je tak cítit určitá inscenovanost, pro Bolfa se stává typickou divadelnost vidění, prostupování různých prostorů. Jednotlivé obrazy na sebe nepřímo navazují, vytvářejí zvláštní příběhy, které se odehrávají pomyslném labyrintu vzpomínek a snů. Divák je stále silněji vtahován do zdánlivě nepochopitelného děje, jehož se stává součástí. Podobně jako zobrazené postavy se stává nechtěným účastníkem náhodných situací, jejich smysl je třeba odhalit a pochopit. Malíř je zde spíše režisérem či dirigentem, jenž sjednocuje nejrůznější formy do kompaktního celku, vytváří svůj gesamtkunstwerk. Hrdiny nových obrazů tak nejsou jen bloudící adolescenti naší současnosti ale i bájné mytologické postavy rytířů či mučedníků, kteří jakoby zabloudily v čase i prostoru ze středověkých eposů či z oper Richarda Wagnera, stejně jako z cyklu Cremaster Matthewa Barneyho a portrétů Francise Bacona. Nové obrazy také ukazují, jak důležitá byla Bolfova zkušenost s krátkými animovanými filmy, která se následně odrazila i v malbách. Loutkový film zvláštním způsobem propojuje filmové a divadelní vidění a u Bolfa zřetelnou inspirací v konstrukcích prostorů obrazů. V myšlenkách i kresbách tak zraje a krystalizuje i idea nového filmu, tentokrát snad celovečerního a s reálnými herci.

Nová barevnost ale částečně prostupuje i některá další díla z posledních měsíců, jakkoli rozvíjejí pro Bolfa typická témata do smutku zahalených tváří, opuštěných a poničených nemocničních interiérů, bouraček či nehostinných panelových sídlišť. Bolf nestojí na místě, není uspokojen tím, co vytváří, ale jakýsi vnitřní přetlak jej neustále žene do odkrývání nových a nových možností malování. Směr, kterým se bude ve formě svých maleb dále ubírat je tak těžko předvídatelný, jakkoli je zřejmé, že svůj svět osamělých a do smutku ponořených mladíků a dívek nikdy zcela neopustí.

Otto M. Urban