Některá místa jako by nesla otisky minulosti více než jiná. Nemám na mysli ani čistě spiritualistické příběhy, ani dokumenty o skutečných věcech, které se zde reálně odehrály. Spíše jde o imaginární (evokativní) přítomnost, kdy divák je spolutvůrcem toho, co se mohlo stát, kdy architektura, hra světla a stínů či určitý detail spustí řetězec asociativních výkladů, dokončí událost v retrospektivě, zasadí ji na místo, které po tom volá, kam by mohla patřit.

Taková místa jsem fotografoval dlouho; místa, k nimž si má imaginace vyvinula poněkud dvojznačný přístup (počínaje těmi, která jsem si pamatoval z dětství a která pro mě měla zvláštní význam). Později jsem na sociálních sítích objevil, že shromáždit podobné důkazy se snaží velká spousta lidí, a tu a tam jsem si dokonce některý vypůjčil…

Opuštěné továrny a zhroucené zahradní přístřešky, místa, která celá léta neměl nikdo potřebu udržovat, kde se již dávno nic nestalo. To jsou místa odsouzená k zapomenutí, kde se mohlo nebo může odehrát cokoliv; nechal jsem je, ať mě vedou, mísí se mi do snů a vzpomínek, a zatímco pracuji na svých malbách, neustále se mění, rozpadají a zase skládají v něco jiného. Spousty míst a spousty příběhů, postavy, které se k nám často otáčejí zády, jako bychom i my byli součástí scény, již pozorujeme. A někdy se dívají z maleb ven, jako by se ty nejvýznamnější události odehrávaly za plátnem.

Josef Bolf