Když se AUTOPORTRÉT mění na BLACK SELFIE

Martin

Martin seděl ve svém studiu a četl. Když dočetl, otevřel si notebook a prošel všechny maily. Když je rovněž pročetl, na některé odpověděl, jiné nechal ladem, minimum smazal. Otevřel facebook. Sem tam něco lajknul. Kolem poledne, kdy se už slunce opíralo do prosklené stěny ateliéru a bylo nutné zatáhnout žaluzie, dočetl zprávy ze světa, zatáhl žaluzie, nalil si chlazený drink a pustil si hudbu. Kolem jedné se vrátil k počítači a otevřel skype. Ostré kytarové ryfy mu připomněly bratrance, který žije v Seattlu. Hallo guy! How are you. I’m well, thanks and you? I am not. Jsem zaneprázdněn. Představ si, dostal jsem bizarní zakázku od anonymního objednavatele. Musím vytvořit svůj vlastní autoportrét. Někdo ho chce. Chápeš to? Makám na tom už měsíce. Nejhorší, že žádné jiné zadání nemám. Jen AUTOPORTRÉT. Hodiny jsem strávil nad svými fotografiemi. Jsou to jen mrtvé reprodukce. Nic nejde použít. V barvě mám ale jasno. Černá. Pronajal jsem si menší halu, takovou factory a začal ji plnit materiálem. Autoportrét je pekelné téma. Pořád jsi se sebou. Občas mi zavolá a ptá se, jak jsem na tom, jak se práce vyvíjí. Občas mění hlasy. Mužské, ženské, dětské. Nemůžu mu říct, že mám pronajatou halu a v ní jen hromadu surovin. Procházím všechno, co mě oslovuje, filmy, knihy, muziku. Všude se potkávám, ale nikde nejsem. Ale cítím, jak mi to vyplňuje hlavu a srdce, jako když pod tlakem vyplňuješ silikonem díru. Počkej, musím končit, mám telefon, to bude zase on, co mu jen řeknu, vydrž mi na skypu…. 

Pepa

Pepa se vrátil z procházky po parku. V ateliéru spousty rozdělaných věcí. Na stolku nedopitá malinovka s mrtvou vosou a seznam čísel, které musí pracovně obvolat. Mrkl do diáře a zjistil, že termín na zakázku, kterou nějakým nedopatřením přijal před půl rokem – AUTOPORTRÉT pro neznámého objednavatele – takový nesmysl, brzy vyprší. Znervózněl. Několikrát přešel ateliér po jeho délce sem a tak, potom zmizel za plentou. Za ní byla malá místnost plná kreseb, fotek, papírů, výstřižků a jiného materiálu. Byla tu tma a chladno jako ve fotokomoře. Papíry se samy různě převrstvovaly a v pološeru vytvářely podivné formy vzdáleně připomínající vysoké komíny. Vzpomněl si na pohled z okna svého dětského pokoje na sídlišti. Každé ráno z něj viděl vysoký komín spalovny, někdy dýmil jindy ne. Večer mu narostly dvě rudé oči a vypadal jako drak číhající za humny. Rozsvítil lampičku. Do místnosti se vlilo červené světlo. Pepa se přenesl jinam. Náhle byl u dorosťáka a rentgenovali mu plíce. Cítil chlad přístroje na hrudníku a komisní hlas postarší lékařky, nedýchat! To sem já. Tohle všechno. A mnohem víc. Ale kam to dát, do čeho, jak to sjednotit, to bude problém, to bude sakra…v místnosti před plentou zazvonil telefon. V Pepovi hrklo. Sem nikdo nevolá. Už zapomněl, že tu vůbec ten starý přístroj je. Došel ke sluchátku a zvedlo ho. Haló? Odněkud z druhé strany se ozval mužský hlas: Máte to pro mě? Už zítra, zítra si pro to někoho pošlu…Zavěsil. V tom jediném neopakovatelném okamžiku, jenž rázem minul, spatřil Pepa v zrcadle nad telefonním aparátem to, co nikdy nikde nespatřil a co vypadalo jako přesvědčivý autoportrétem. Zamkl dveře, zatáhl závěsy a ponořil se do díla. Času nebylo nazbyt. 

Petr Vaňous
autor minipovídek

Josef Bolf
Martin Gerboc